Historicky a kulturně podmíněné, sociálně a mnohdy i politicky relevantní představy, domněnky či přesvědčení (beliefs) mluvčích o stavbě jazyka a jeho užívání. Jazykové ideologie ovlivňují jazykové praktiky, postoje a chování k jazyku samému. Ovlivňují vývoj jazyka, způsoby popisu jazyka, ↗jazykový management, ↗jazykovou politiku a ↗jazykové plánování. J.i. jsou často sdíleny nejen běžnými mluvčími, ale i jazykovými profesionály (také lingvisty, kteří bývají i jejich původci a šiřiteli).

Pojem j.i. vznikl v kontextu americké lingvistické antropologie a jeho historie bývá odvozována od článku ✍Silversteina (1979), který se snažil do dobové lingvistiky i antropologie zavést rovinu jazykových ideologií jako faktor vysvětlující některé změny ve stavbě a fungování jazyka, např. v pronominálním systému (srov. i jeho pozdější příklad ústupu generického angl. zájmena he v druhé pol. 20. stol. v důsledku jazykové ideologie, kterou bychom mohli zformulovat jako jazyk jako reprezentace rovnosti pohlaví). Sám Silverstein na jazykových ideologiích zdůraznil to, že slouží k racionalizaci toho, co uživatelé vnímají na užívání a stavbě jazyka. ✍Kroskrity (2004) vymezuje j.i. z hlediska pěti rysů, jimiž jsou skupinové n. individuální zájmy, četnost ideologií, povědomí mluvčích, zprostředkující funkce ideologií a úloha jazykových ideologií při konstruování identit. Komplexní vymezení jazykových ideologií pak vypadá takto (✍Kroskrity, 2004:501–509):

1. Jazykové ideologie jsou způsoby vnímání jazyka a vnímání jeho užívání, které se utvářejí v zájmu konkrétní společenské nebo kulturní skupiny.

2. Mnohost (a často také protikladnost) jazykových ideologií v určité společnosti a v určitém čase je dána mnohostí sociálně relevantních sociálních diferencí (třída, gender, klan, elity, generace).

3. Lidé jsou si vědomi jazykových ideologií v různé míře.

4. Jazykové ideologie mluvčích jsou zprostředkujícím článkem mezi sociálními strukturami (různými skupinami či sítěmi lidí začleněnými sociálně, ekonomicky, popř. i politicky) a formami mluvení.

5. Jazykové ideologie jsou využívány při vytváření a prezentování různých sociálních a kulturních identit (např. státních, etnických).

Z hlediska teorie ↗jazykového managementu představují jazykové ideologie normativní orientace mluvčích; jsou základem norem jazykového chování, resp. toho, co se v komunikaci očekává. Tím je dáno, že ovlivňují, čeho si mluvčí povšimnou, resp. nepovšimnou, jak to budou hodnotit atd. Např. j.i. ↗purismu může být základem normy, že je náležité se vyhýbat užívání německých / anglických či jiných výrazů – objeví‑li se takový výraz v komunikaci, mluvčí si ho povšimnou, hodnotí ho negativně atd. Jestliže jiní mluvčí ideologii purismu nesdílejí, nemusí si téhož výrazu ani povšimnout, natož ho hodnotit negativně. Tyto rozdílné perspektivy se samozřejmě promítnou i do řešení (resp. neřešení) příslušného jazykového problému, resp. toho, co se jako jazykový problém vůbec chápe.

V odborné literatuře lze nalézt popisy fungování dlouhé řady jazykových ideologií (srov. ✍Weber, 2009). Hodně pozornosti bylo věnováno ideologii standardního / spisovného jazyka (klasickou prací je zde ✍Milroy & Milroy(ová), 1985). ✍Lanstyák (2012) ve svých datech klasifikuje a elementárně charakterizuje 27 jazykových ideologií (např. „ideologii jazykového neutralismu“, kterou lze chápat jako protiklad k ideologii standardního jazyka, charakterizuje takto: je to „přesvědčení, že jazykové změny nelze obecně hodnotit jako výhodné nebo nevýhodné, pozitivní nebo negativní; v radikálnější formě je to přesvědčení, že vědomé ovlivňování jazykových změn je problematické“). Jazykové ideologie lze zkoumat v různě komplexních sociálních prostředích a útvarech. ✍Nekula (2014) se zabývá jazykovými ideologiemi v jednom významném obrozenském spolku, ✍Nekvapil & Sherman(ová) (2013) v nadnárodních podnicích, ✍Lanstyák (2012) ve slovenském vícejazyčném a kontaktním prostředí a ✍Sloboda (2010) se věnuje dominantní jazykové ideologii, resp. jedné z nich, v č. společnosti jako celku (tuto ideologii, zásadně ovlivňující jazykovou politiku ČR, podle něho charakterizují tyto představy: (i) přímočaré spojování jazyka a národnosti, (ii) jednojazyčnost jako norma, (iii) v Česku se mluví a má mluvit (jen) česky). J.i. se studují i u význačných historických osob; ✍Bauman & Briggs (2003) se věnují mj. jazykové ideologii J. Locka a J. G. Herdera. Oproti tomu ✍Laihonen (2008) analyzuje formulování a argumentační využití jazykových ideologií v každodenních rozhovorech a výzkumných interview. Studium jazykových ideologií zažívá v poslední době velký rozkvět, ale je zřejmé, že jejich pojetí je značně variabilní, což znesnadňuje generalizující pohledy na tuto problematiku.